Ze života (ex)single ženy

Asi si řeknete, že o tomto tématu už nemohu moc mluvit, protože mi před více jak rokem do života vstoupil milovaný Adam, ale není to zas tak dávno, co jsem s nálepkou „single žena“ celkem dlouho běhala po světě. Zcela neoprávněně jsem měla pocit, že mi něco uniká. Běhala jsem z párty na párty, z jednoho dobrodružství se vrhala do druhého a jeden den strávený doma o samotě byl téměř vyloučen.

Žena, která je „sama“ má pocit, že jí něco chybí a mylnou domněnku, že nějaký muž po jejím boku to místo vyplní. A ono to fakt tak úplně není. Došla jsem k tomu, že cílem není najít muže, který by jen zaplnil prázdné místo a najednou by bylo jako zázrakem „dobře“. Osudový muž většinou přichází, až když žena sama dokáže tu díru vyplnit.

Další věc je, že se single žena v důsledku toho, že chce mít rychle vyplněno, často spokojí s málem. I když tam není jiskra, stejně si řekne, že i muž, který jí ubližuje a lásku zcela očividně neopětuje, jí vlastně stačí. Že to alespoň trošičku vyplní. Pokud včas nezačne couvat a neuvědomí si svou hodnotu, přijde další fáze. Muže si začne idealizovat a namlouvat si, že se třeba ještě změní, zamiluje, dojde mu to a další podobné nesmysly. Stane se extrémně naivní, slepou a dokonce bude až skoro násilně přesvědčovat samu sebe o vytvořené představě. Končí to tím, že se na muže upne a pak pomalu přichází zklamání a střízlivění. A takhle to jede pořád dokola. Několikrát se to zopakuje, dokud se single žena necítí zcela vysátá a nezačíná pohrdat sama sebou.

Celé je to v tom, že ženy nepotřebují žádného vyplňovače, který je rychle k dostání. A pokud nějaký zidealizovaný muž nemá zájem, asi to tak prostě má být a my máme před sebou jinou cestu, na které na sobě ještě musíme pracovat. Je to jako s tou plastovou kostkou, kterou mělo určitě spoustu z nás v dětství doma. Každá kostička nezapadala do každého otvoru. Pokud na takového muže narazíte, myslete na to, že pokud máte pocit, že je něco špatně, tak to většinou špatně fakt je a radši tam hoďte zpátečku. Muž, který je do Vás blázen a myslí to fakt vážně, Vám nedá ani sebemenší pocit o něm pochybovat. A tak asi poznáte, že přišel ten pravý. Ten, se kterým má smysl to zkusit znovu.

Pokud přijde, zahoďte to, že se po těch všech zklamáních bojíte projevit své city. Už je nemusíte schovávat. Nemusíte sedět u mobilu a říkat si, co asi tak napsat, aby to nevyznělo, že jsem do něj zakoukaná, přece musím vypadat trochu nedostupně, aby si hned nemyslel… Na to všechno se teď vykašlete. S takovým mužem se tohle neřeší.

Pokud je žena dlouho sama, tak se opevní zdí. „Já a jen já a nikdo mi neublíží“. Pokud jde o můj příběh, tak jsem dva měsíce od našeho prvního setkání s Adamem jen stroze odepisovala na jeho zprávy a do teď se divím, že to nevzdal. Nechápu to. Já bych se kopla do zadku. Neustále jsem se přesvědčovala, že se zamilovat nechci, že se určitě jen zklamu, a tak jsem se chovala jako ignorant. Když jsme spolu začínali randit, bylo strašně těžké ho nechat, aby mi s něčím pomohl. Často mi otevírá dveře u auta. Poprvé, když tohle udělal, tak jsem jen stála zaražená, jak pecka a nestačila se divit. V hlavě jsem měla kód, že tohle přece zvládnu sama, já všechno zvládnu sama.

Ten správný muž přišel ne proto, aby mě doplnil, ale proto, abych s ním mohla sdílet svou celistvost. Až když jsem byla celá a neměla jsem pocit, že potřebuji zachránce, tak se objevil.
Jste single a štve Vás, když Vám někdo řekne, že „to přijde, až to budeš nejméně čekat“. A ono to tak fakt je, taky jsem se tomu vždycky smála a šklebila se.

Jo a na dobře viditelné místo si tučným písmem napište: Nespokojím se s málem a trvám na své hodnotě.

 ♡